Židovské vystěhovalectví

Československo se v roce 1938 změnilo v zemi, která již nebyla útočištěm pro pronásledované. Naopak, desetitisíce lidí odtud kvůli židovskému původu stejně jako politickému pronásledování utíkaly. V dobovém jazyce byl tento útěk nazýván eufemistickým pojmem „vystěhovalectví“, který vytvářel falešnou představu spořádaného a dobrovolného přestěhování se do zahraničí. Pojem „vystěhovalectví“ byl tradičně spojen s migračními proudy motivovanými především sociální situací a nemožností obživy v původní zemi. Emigrace Židů však nebyla vyvolána primárně jejich sociální situací, ale za druhé republiky stále sílícím českým nacionalismem, antisemitismem a ohrožením ze strany nacistického Německa. Po okupaci nacisté v protektorátu, podobně jako v „Třetí říši“, usilovali o co nejrychlejší vyhnání Židů do jiných zemí. Teprve když v říjnu 1941 začínaly systematické deportace Židů, zakázal Heinrich Himmler další emigraci Židů. Emigrace však byla po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava stále obtížnější. Neustále se snižoval počet států, které byly židovské uprchlíky ochotny přijímat. Západní země, bránící se přílivu uprchlíků z Německa a jím okupovaných zemí, po „anšlusu“, Mnichovské dohodě a „křišťálové noci“ zaváděly vízovou povinnost a víza vydávaly jen malému počtu žadatelů. Americká roční kvóta pro Československo byla nízká a na ty, kdo si o povolení k přistěhování požádali po vzniku protektorátu, již nikdy nedošla řada. Židovské přistěhovalectví do Palestiny bylo omezeno britskou mandátní správou, která se obávala reakcí místního arabského obyvatelstva. Po rozpoutání druhé světové války se počet možných cílových zemí dále snižoval a nakonec byli uprchlíci odkázáni především na ilegální transporty do Palestiny a na čínský přístav Šanghaj. Počty těch, kterým se podařilo odejít, se proto snižovaly. Zatímco v roce 1939 se z protektorátu legálně vystěhovalo 19 016 a v roce 1940 ještě 6 176 Židů, v roce 1941 to bylo jen 535, v roce 1942 273 a v roce 1943 pouhých 93 osob. Celkem se tedy legálně z protektorátu vystěhovalo 26 093 Židů. K nim je třeba připočítat ty, kteří utíkali ilegálně, především do Polska a po jeho obsazení na území Slovenského státu. Celkem se odhaduje, že z protektorátu uniklo zhruba 30 000 Židů. Řada z nich se později zapojila do zahraničního odboje.

Ústředna pro židovské vystěhovalectví

V červenci 1939 byla podle vídeňského vzoru Adolfa Eichmanna zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která od této chvíle pro Židy představovala jediný legální způsob emigrace. Ústředna, která spojovala vystěhovaleckou agendu ministerstev, policie, okupačních úřadů a židovské náboženské obce, ve složité a pro žadatele ponižující proceduře, vyřizovala formality k emigraci, zajišťovala převzetí jejich majetku a zároveň vykonávala dohled nad židovskou náboženskou obcí. Získání povolení k vystěhování od Ústředny však nebylo žádnou zárukou úspěšné emigrace z protektorátu. Po zákazu emigrace Židů Ústředna organizovala jejich deportace do táborů a ghett.

Hromadné transporty byly vypravovány především do Palestiny. Počet židovských imigrantů byl však od poloviny 30. let 20. století, kdy v Palestině znovu vypuklo arabské povstání, Velkou Británií jako mandátní mocí stále více omezován. Palestinský úřad v Praze vedený Jacobem Edelsteinem se potýkal s naprostým nedostatkem přistěhovaleckých certifikátů. Teprve po Mnichovské dohodě se podařilo přesvědčit vedení sionistické organizace o naléhavosti situace Židů v Československu a získat několik set přistěhovaleckých certifikátů. S československými úřady zároveň sionisté jednali o možnosti zvláštního ujednání transferu alespoň části jmění uprchlíků (ti z nich, kteří do Palestiny přijížděli na tzv. „kapitalistické“ certifikáty, se museli vykázat značným finančním obnosem). Tento transfer pak probíhal prostřednictvím částky 500 000 liber vyhrazené z britského daru na emigraci do Palestiny a podle dohody s úřady mělo vycestovat 2 500 Židů. Oficiální přistěhovalecké kvóty do Palestiny, resp. počet certifikátů daný k dispozici pražskému Palestinskému úřadu, však ani zdaleka nestačily, a to ani na naplnění počtu 2 500 uprchlíků dohodnutého s československými úřady. Především revizionisté (či novosionisté), kteří se odštěpili od hlavního proudu sionistického hnutí, organizovali tzv. Aliju Bet, nelegální transporty do Palestiny. Nelegální byla tato imigrace z hlediska britských úřadů, které se jí také snažily ze všech sil zabraňovat. Transporty zpravidla začínaly v Bratislavě a využívaly skutečnost, že Dunaj byl deklarován jako mezinárodní vody. Uprchlíci se plavili na přeplněných a často pro plavbu nezpůsobilých lodích a mnoho z nich zahynulo, aniž dosáhli Palestiny, mnozí další byli Brity zadrženi a internováni na Kypru nebo na Mauritiu.

Patria

V listopadu 1940 dorazilo do Haify na třech lodích na 3 600 židovských uprchlíků z Německa, Rakouska a Československa. Jejich cesta, která je příkladem jednoho z mnoha podobných zoufalých pokusů o útěk z nacisty okupované střední Evropy, začala o dva měsíce dříve ve Vídni a Bratislavě. Uprchlíci se na přeplněných lodích plavili po Dunaji do rumunského přístavu Tulcea.

Tam přesedli na lodi Atlantic, Pacific a Milos, které je měly propašovat do Palestiny. Transport se souhlasem nacistů organizoval židovský bankéř z Vídně Berthold Storfer, který přes mimořádné obtíže dokázal sehnat lodě, peníze a všechny potřebné dokumenty. Při příjezdu do Haify byly však lodi zachyceny britskou armádou a uprchlíkům nebylo dovoleno vylodit se v Palestině. Místo toho měli být přeloženi na parník Patria a odvezeni do britského internačního tábora na ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Cestující byli postupně ze svých lodí na Patrii převáženi. Hagana, ilegální židovská armáda v Palestině, tajně na lodi umístila bombu, která měla loď pouze učinit plavby neschopnou. Chtěla tak zabránit deportaci uprchlíků pryč z Palestiny. Když však bomba 25. listopadu 1940 vybuchla, parník se během několika minut potopil. Zahynulo celkem 267 uprchlíků, členů posádky a britských vojáků.