Historie českobudějovických Židů

V letošním roce si připomínáme 750. výročí založení města České Budějovice králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265. Nedílnou součástí města, která se otiskla do jeho historie, byla též židovská komunita.

Roku 1341 král Jan Lucemburský udělil souhlas, aby se v královském městě České Budějovice usadili dva Židé s rodinami. Počet židovských rodin se postupně rozrůstal, takže Židovská obec na přelomu patnáctého a šestnáctého století měla asi 100 členů, kterým patřilo více než 13 domů soustředěných v jedné části města, v tzv. Židovské ulici, dnešní ulici U Černé věže a části Hradební ulice. Uprostřed Židovské ulice stála synagoga. Židům nebylo dovoleno provozovat řemesla, jak bylo ve středověku obvyklé, proto se také českobudějovičtí Židé zabývali především peněžnictvím. Vztahy mezi českobudějovickými měšťany a Židy byly čas od času poznamenány vzájemnou nedůvěrou a nevraživostí, jichž postupem doby přibývalo. Většina obyvatel města pod vlivem církevní propagandy viděla v Židech odvěké nepřátele křesťanů a byla ochotna vinit je z čehokoliv. V letech 1505 a 1506 na základě falešného obvinění z rituální vraždy křesťanského chlapce, bylo odsouzeno 7 zdejších Židů k trestu smrti na hranici, přestože se žádný z těchto obviněných nepřizna, a to ani na mučidlech. Následně bylo dalších 13 Židů utopeno a 23 židovských dětí a mladistvých násilně pokřtěno. Zbylí židovští obyvatelé byli z města vyhnáni a židovský majetek byl zabaven ve prospěch města. Synagogu přeměnili na katolickou kapli svaté Markéty. Tím na téměř 350 let skončila židovská přítomnost ve městě.

Židé se začali v Českých Budějovicích postupně znovu usazovat od roku 1849 v době emancipace Židů v habsburské monarchii. V roce 1859 byla nově založena Židovská náboženská obec (ŽNO), která si zřídila modlitebnu s rabínem a kantorem. Zároveň vzniklo Pohřební bratrstvo (Chevra kadiša), které založilo na Pražském předměstí nový židovský hřbitov. Velkolepým projektem byla stavba českobudějovické synagogy, jejímž autorem byl známý vídeňský architekt Max Fleischer (FLAJŠR). Synagoga byla postavena v novogotickém slohu a byla schopna pojmout až 600 lidí. Slavnostně byla zasvěcena v září 1888. Nejvíce obyvatel židovského vyznání - 1 972 - žilo v Českých Budějovicích v roce 1898.

Za první republiky zaujímala židovská menšina významné postavení jak v hospodářském, tak i ve společenském a kulturním životě města.

Z Českých Budějovic pocházeli například: hudební skladatel Rudolf Kende, který tvořil pod pseudonymem Bedřich Konša, a spisovatel Norbert Frýd.
Mládí zde prožil německy píšící básník Hugo Salus. Jako lékaři tu působili básník a grafik Karel Fleischmann a Emil Flusser, autor knihy Válka jako nemoc, k níž napsal předmluvu Albert Einstein.

Tak jako v celé Evropě i do života českobudějovické židovské menšiny výrazně zasáhla německá okupace, která vše změnila. Již 21. června 1939 vstupují v platnost na území protektorátu tzv. norimberské zákony (zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti), které postupně zbavily Židy občanských práv a svobod.

4. září 1939 vydalo Policejní ředitelství v Českých Budějovicích Vyhlášku z důvodu zachování veřejného pořádku a klidu, která zakazovala Židům vstup téměř do všech veřejných prostor. V deníku Svoboda vyšlo 22. listopadu 1940 toto oznámení: „V Českých Budějovicích bylo Židům zakázáno vstupovat do vnitřku vozu elektrické pouliční dráhy. Smějí se zdržovat jen na plošinách vozů."

Když se na začátku září 1940 vydaly stovky českých Židů na útěk z Protektorátu do britského mandátního území Palestina, netušili, jak tragický osud je čeká. Většina obětovala veškerý svůj majetek na úplatky, aby získala vzácnost: povolení k vystěhování, a tím i únik před plynovými komorami. Cestovali nejprve vlakem do Vídně a pak, spolu s dalšími polskými, slovenskými a rakouskými židovskými uprchlíky, parníky po Dunaji do přístavu Tulcea, odkud se vydali námořními loděmi dále do palestinského přístavu Haifa. Tohoto nejvýznamnějšího a zároveň posledního hromadného útěku z nacisty ovládané Střední Evropy se nakonec účastnilo 3 600 Židů. Britská samospráva však utečence odmítala přijmout, podle mezinárodních dohod nebyli trosečníky. Proto byli postupně přesouváni na loď Patria, kotvící v haifském přístavu, kterou měli být repatriováni na ostrov Mauritius. Ilegální organizaci na Patrii se však podařilo získat výbušniny, kterými měla být loď poškozena natolik, aby nemohla vyplout. K plánovanému výbuchu skutečně došlo 25. 11. 1940. Otvor vzniklý výbuchem byl však větší než utečenci plánovali a Patria se během pár minut převrátila. Při katastrofě zahynulo přes 267 lidí, další zemřeli později na následky zranění, mnoho z obětí pocházelo z Československa. Jedním z přeživších byl pan Bedřich Popper (narozen 14. 6. 1909 ve Vídni, zemřel 4. 10. 1990 v Českých Budějovicích), který studoval a žil v našem městě a po válce se stal významnou osobností českobudějovické židovské komunity.

Českobudějovická židovská mládež se kvůli protižidovským zákonům brzy neměla kde scházet. Předseda židovské náboženské obce Artur Gans jim zajistil u statkáře Voříška pronájem malého pozemku na břehu Vltavy. Zde si mladí vytvořili místo setkávání, které označili cedulí s nápisem Židovská plovárna. Čtyři chlapci zde založili časopis Klepy, který vycházel v letech 1940 a 1941. Jeho dochované výtisky nám přibližují život českobudějovické židovské mládeže před deportací. Po tři roky byli Židé díky rasovým zákonům vytěsňováni ze všech oblastí společenského a hospodářského života a všemi možnými způsoby byli diskriminováni. To nejhorší je však teprve čekalo. Přišel 14. duben 1942, kdy se museli všichni Židé i z okolních náboženských obcí shromáždit v Českých Budějovicích, kde byl zřízen před transportem provizorní tábor. Všichni byli spolu s českobudějovickými Židy zařazeni do transportu označeného Akb, kterým 18. dubna 1942 odjelo 910 lidí do Terezína. Nejstarší v transportu byla paní Marie Ehrlichová, které bylo 93 let a nejmladší Jiří Leder, kterému byl 1 rok. Oba patřili mezi 879 lidí, kteří byli zavražděni či utýráni nacisty a nikdy se již do svých domovů nevrátili. Ani zbylí Židé, kteří s tímto transportem neodjeli, neunikli pozdějšímu pronásledování a deportacím. Poté přišla na řadu synagoga. Přestože se ji ŽNO snažila již od roku 1939 převodem na jiné subjekty zachránit, nebylo jim vyhověno. Na příkaz německého starosty města Davida Friedricha byla 5. července 1942 vyhozena do povětří. Židovský hřbitov na kterém se pohřbívalo až do roku 1942 byl též zpustošen. V Českých Budějovicích tak židovská přítomnost opět téměř skončila.

Po osvobození byla v Českých Budějovicích znovu zřízena židovská náboženská obec, avšak jen ve skromných poměrech. Bohoslužby byly obnoveny v budově ŽNO v Biskupské ulici, avšak bez rabína. Také se začal opravovat nacisty zpustošený hřbitov, kde byl v říjnu 1950 slavnostně odhalen památník obětem nacismu.

Už tak malá náboženská obec se ztenčovala, mimo jiné též vlivem emigračních vln v roce 1948 a 1968. Později byla přeměněna jen na "synagogální sbor" přidružený k ŽO v Plzni. Bohoslužby pokračovaly až do roku 1970, kdy byla modlitebna zrušena.

Tradiční židovský život tak postupně v Českých Budějovicích zanikl. Teprve po roce 1989 byly podniknuty některé kroky vedoucí k důstojnějšímu připomenutí minulosti židovského obyvatelstva v Českých Budějovicích. Na místě kde stála synagoga, dnes v ulici Františka Antonína Gerstnera, byl v roce 1992 u příležitosti 50. výročí jejího zničení odhalen pomník - sedmiramenný svícen stylizovaný do tvaru lidské dlaně. Jak mnozí víte, v současné době tam z důvodu výstavby podzemních garáží a obchodů nestojí.

Hřbitov v Pekárenské ulici se postupně opravoval a v roce 1998, při příležitosti 50. výročí vzniku státu Izrael, byl slavnostně otevřen společně s malou expozicí seznamující s dějinami Židů v Českých Budějovicích umístěnou v hřbitovním domku.