Bedřich Popper - Cesta za svobodou

Bedřich Popper (narozen 14. 6. 1909 ve Vídni, zemřel 4. 10. 1990 v Českých Budějovicích) účastník zahraničního odboje na Blízkém východě, v severní Africe a v západní Evropě, nositel několika válečných vyznamenání a autor zajímavých pamětí (část vyšla pod názvem Moje cesta do armády v Českožidovském almanachu). Byl jedním z účastníků plavby do Palestiny v roce 1940 a podařilo se mu přežít i potopení lodi Patria a přinést sebou zpět do Budějovic svůj cestovní pas.
Díky laskavosti jeho choti, paní Popperové, která dosud žije a pas svého manžela nám poskytla, můžeme dnes vidět, jak vypadal dokument, který měl otevřít bránu ke svobodě. Více zde...

Zde je ukázka z pamětí pana Poppera:

V roce 1939 jsem se přihlásil k transportu Mandler. Byl to poslední organizovaný výjezd Židů z ČSSR, oficiálně do Šanghaje, ve skutečnosti ale ilegálně do Haify. V roce 1940 jsem odjel (hromadně - cca 600 Čechoslováků) vlakem přes Brno do Vídně. V Praze, než jsme nastoupili do vlaku, museli jsme se před vagónem seskupit kolem gestapáka, který nás postupně podle pasů vyvolával. Dva z nás pasy neměli, nebyli tudíž voláni. Tito muži byli zamčeni v jednom kupé a v Brně rovnou z nádraží pod dohledem posláni pryč. Před vlakem stál - zřejmě již předem objednaný - tzv. zelený anton, vůz pro přepravu zatčených, a ten jistě odvezl tyto muže na brněnský Špilberk, kde navždy zmizeli.

Ve Vídni byly na Dunaji připraveny říční parníky, které měly jet do Rumunska pro volyňské Němce, kteří se měli stěhovat do Říše. Celý transport měl asi 2 000 lidí. Na tyto parníky jsme byli naloženi. Parníky se jmenovaly Saturn, Uranus, Neptun a Melk.

Náš transport se skládal ze Židů, kteří pocházeli z Německa, Rakouska a odjinud. Všechny parníky jely podél Dunaje až těsně k ústí Černého moře. V Rumunsku v městě Tulcea byly pro náš transport připraveny původně dva malé námořní parníky Atlantik a Pacifik. Když náš parník Melk jako poslední dorazil k těmto parníkům, které byly zakotveny uprostřed Dunaje, ukázalo se, že tyto lodě jsou už přeplněny a pro nás už není místo.

Na Melku nás bylo asi 600 lidí. Kapitán Melku byl Němec, ostatní kapitáni též, lodě pluly pod německou vlajkou s hákovým křížem až do Rumunska. Melk už byl přeplněn, kdo si včas nezajistil místo na palubě k ležení, musel sedět. Kapitán Melku zajel k úplně vyřazené lodi, která byla přikotvena u břehu, a po půlnoci při reflektorech jsme přestupovali z Melku na tuto vyřazenou loď, která měla původně jméno Canisbay a měla řeckou vlajku.

Každý jsme si hned lehl, kde bylo místo, na palubě nebo pod ní. Já byl v podpalubí, vedle mne byla rodina lékaře z Prahy se dvěma dětmi. Asi v jednu hodinu po půlnoci řekl lékař synovi, aby šel hledat na palubu druhého lékaře, který má opium, protože cítí, že má úplavici. Probudil jsem se z dřímoty, když se syn vrátil, a slyšel jsem, jak šeptá otci, že je zjištěno, že pod naším zatížením vniká do lodi voda, a že loď se pomalu potápí. Všichni se měli beze spěchu a paniky pomalu stěhovat na palubu a připravit se k vystupování. Já jsem se zvedl a vzal kufry. Na palubě už lidé věděli, že se jde na břeh, ale důvod nebyl znám. Nedaleko od tohoto vraku byla velká kůlna (sklad) a tam nás odvedli rumunští vojáci, kteří nás od připlutí na rumunské území hlídali. V Tulcei jsme byli hlídáni vojskem několik týdnů a bylo nám řečeno, že musíme čekat, až z Řecka připluje další vyřazená loď, ze které bude na Canisbay přemontován kompas a ve které také přijede posádka schopná řídit naši loď. Celou tu dobu jsme žili v kůlně, na prostranství kolem ní. Během této doby byla také Canisbay nouzově opravena a my si krátili dlouhou chvíli různými programy - přednáškami, hudbou a zpěvem (byli s námi i operní zpěváci a herci). Měli jsme i sázkovou kancelář a sázely se tři cigarety. Zvolili jsme si mezi sebou velitele, který naším jménem měl vyjednávat, co bude třeba. Jedné noci se změnila řecká vlajka na Canisbay na vlajku panamskou, kterou měly též lodě Atlantis a Pacifik. Jméno Canisbay bylo přemalováno na jméno Milos. Než připlula loď Rosita, byli jsme pod vojenským dozorem vedeni k lodi Milos a donuceni na loď nastoupit. Nejdříve jsme nechali nastoupit ženy s dětmi a staré lidi. Když byla asi polovička lidí naložena, volali dolů na břeh, že loď je již plná a nikdo další se tam nevejde. Vojáci, kteří nás hlídali, nabili pušky, nasadili bodáky a hnali nás násilím do lodi. Vecpali jsme se tam všichni. Situace, co se týče prostoru, byla stejná jako na Melku, jen s tím rozdílem, že zde byly pod palubou palandy. Bez rozdílu pohlaví tam spali lidé těsně vedle sebe. Na palubě se spalo na zemi. Ještě než jsme odjeli, bylo nám řečeno, že pitnou vodu si máme čerpat z Dunaje, než se dostaneme na moře, a jídlo pro nás stačí na dva dny, další zásoby dostaneme v Cařihradě.

Den před odjezdem chtěl kapitán vyzkoušet jeden záchranný člun. Pustil ho na vodu, ale ten se vzápětí potopil. Kapitán nechal člun vytáhnout a opravit. Pak ho dopravil na palubu a více ho nevyzkoušel - to mu stačilo. Ostatní tři čluny už též nevyzkoušel, ani neopravil, přestože se do člunu vešlo dvanáct lidí a nás bylo na palubě šest set. Z Tulcy jsme odpluli ke konci října 1940. Pluly všechny tři lodě najednou. Byli jsme rádi, že konečně Rumunsko, zamořené nacisty, opouštíme.

Při vyplutí jsme se všichni veselili a smáli, hrála nám naše hudba Haselbachermarsch (velmi sprostý pochod, který nemá ani jednu slušnou větu). Před ústím Dunaje do Černého moře měl havárii Pacifik. Zlomilo se mu kormidlo a loď musela přirazit ke břehu. Ostatní dvě lodi na pozdrav zahoukaly, pluli jsme dál na vlastní pěst. Přímo u ústí Dunaje byla zakotvena pramice u břehu, plně naložená minami, a měla anglickou vlajku. Pro nás to bylo znamení, že plujeme již ve vodách svobodných zemí. 28. říjen jsme již slavili na lodi na Černém moři - na svobodě. Na naší lodi byl též jako uprchlík bývalý kapitán čsl. armády, která už v té době neexistovala. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že tento důstojník, který byl od této doby námi uznán za vojenského velitele naší skupiny, sepisuje závazný seznam všech mladých mužů, kteří chtějí v zahraničí vstoupit do čsl. armády. Přihlásil jsem se též. Přihlášky se prováděly se slavnostním ceremoniálem. V podpalubí byla na stole umístěna naše vlajka, osvětlená matným světlem lucerny a na tuto vlajku jsme čestně slibovali, že při nejbližší příležitosti vstoupíme do čsl. armády, abychom bojovali proti fašismu. Jméno každého bylo zapsáno do listiny - celkem asi 120 mužů. Na lodi se vyskytovaly různé závady a potřeby oprav. Ti z nás, kteří byli vyučení řemeslníci, utvořili skupiny, které se neustále staraly nejen o opravu lodi, nýbrž i o různé potřeby cestujících (např. úpravy kamen na vaření, sprch...).

Samotná loď byla upravena tak, aby stačila nouzově pro šest set lidí. Na zadní palubě byla vystavěna dřevěná bouda, sloužila jako nemocnice. Lékaři, kteří s námi byli, sbírali naše cestovní lékárničky. Tím se utvořila zásoba léků. Též čtyři dřevěné záchody s otvory přímo do moře byly vedle sebe umístěné na zadní palubě. Jiné možnosti pro takový počet lidí nebyly. Pomalu se před námi zúžily břehy a my jsme se blížili k Cařihradu. Na březích rostly hlavně pinie a po silnicích jezdila auta a my byli zvědaví na samotné město. Život na vodě náhle oživl, protože čluny tam měly funkci tramvají. Přístav byl již na obzoru, ale náhle k nám připlul člun námořní policie a zakázal nám přistát. Bylo to pro všechny velké zklamání, protože podle informací z Tulcy jsme zde měli dostat další zásoby.

Všechny nás zaplavila starost, co budeme jíst a pít, a proto kapitán rychle změnil směr na Marmarské moře. Břehy se rychle rozestoupily a vedle naší lodi se objevilo pár veselých delfínů, kteří uspořádali s námi rychlostní závod.

Za několik hodin plavby se břehy opět zúžily a my propluli Dardanelami do Egejského moře. Zde nás zastihla prudká vichřice. Museli jsme se skrýt v podpalubí. Neuposlechl jsem a zůstal na palubě. Litoval jsem potom, protože jsem se držel pilíře a měl co dělat, aby mě vlny nesmetly do moře. Na obzoru se objevil ostrov. Vpluli jsme do jeho zálivu. Sem se vichřice nedostala, proto jsme zakotvili. Byl to ostrov Lesbos. Zůstali jsme přes noc. Pitná voda nám došla a my k snídani dostali jeden vařený brambor a půl šálku rezavé vody.

Pluli jsme pak dál a odpoledne se před námi objevila Akropolis, jako malý bod. Zde, stejně jako v Cařihradě, se opakovala stejná příhoda. Přiblížil se k nám člun a bylo nám zakázáno přistát v Pireu (to je přístav města Athény). Kapitán opět změnil směr a přikázal nám, abychom si všichni lehli jako vysílení na palubu, a zamířil k rybářskému přístavu Lawrion. Zde se však nikdo neukázal a loď zakotvila. Kapitán vystoupil na břeh a po chvíli se vrátil. Pitná voda nám byla hned dodána. Zanedlouho se k nám dostala zpráva, že z Athén je k nám na cestě několik nákladních aut s potravinami.

V Athénách byla umístěna americko-židovská organizace, která měla podporovat židovské přistěhovalce do Palestiny. Tato organizace se o nás dozvěděla a všemožně nám pomáhala. Navečer opravdu dorazily vozy a my dostali hned čerstvé vinné hrozny a zásobu jídla. Zároveň jsme se dozvěděli, že tato organizace nám pomohla získat povolení k přistání v Pireu. Druhý den jsme opravdu v Pireu v přístavu zakotvili. Zásoby jsme dostali další, jen uhlí nám zde nemohli dát, a navíc jsme dostali příkaz plout na ostrov Kréta, kde prý uhlí dostaneme. Každopádně však musíme opustit přístav v Pireu, protože je vypovězena válka s Itálií, která začne příští den. Nyní nastala komplikace. Řecký kapitán s námi odmítl jet dál. Na vodu byl spuštěn opravený člun, ve kterém kapitán s naším vedoucím jednali. Kapitán nakonec povolil. Vedoucí nám potom přiznal, že kapitán byl rozhodnut raději loď potopit, než jet dál, ale vedoucí mu pravděpodobně pohrozil zastřelením (měl pistoli, kterou si vyměnil s policistou v Rumunsku za své hodinky). Vypluli jsme z Pirea a dostali jsme se na Krétu do přístavu Heraklion. Nevěřili jsme svým očím. V přístavu stála loď Atlantik, kterou jsme od odjezdu z Rumunska neviděli. Když naše loď nedaleko ní zakotvila, připlaval od nich mladík. Byl vytažen na palubu. Beze slova nám předal lístek a skočil zpět do vody a vrátil se na svou loď. Vedoucí nám pak přečetl znění lístku. Stálo tam, abychom se Atlantiku varovali, protože tam vypukl tyfus a téměř denně umírá jeden člověk. V Heraklionu nám byly vydány slíbené zásoby uhlí a my odpluli.

V noci nám vedoucí ohlásil, že má od kapitána zprávu, že plujeme nedaleko italského území (ostrov Dodekanisos, tehdejší italská kolonie). Kdyby nás Italové chytili, vrátili by nás zpět Němcům. Nemáme dělat hluk, protože voda ho dobře vede a Italové by mohli poznat, že jsme blízko. Ráno nám vedoucí oznámil, že nejnebezpečnější místo máme za sebou. Mimoto byli vybráni dva náhradní topiči. Topilo se nyní dřevem, které jsme získali rozštípáním některých dřevěných zařízení na lodi, protože přes noc se nám zásoba uhlí viditelně zmenšila a dodané uhlí bylo velmi špatné. Takto jsme se plavili přes jeden měsíc a cesta se nám zdála nekonečná. K tomu se nám ještě zbláznilo mladé děvče. Proklínala svou matku, že ji porodila, a chtěla spáchat sebevraždu skokem z paluby. Musela být hlídána.

Za několik dnů jsme před sebou spatřili ostrov Kypr. Přistáli jsme. Na naši loď přišli dva novozélandští vojáci. Podle jejich řeči nám bylo jasné, že o nás všechno vědí. Mezitím vedoucí uspořádal sbírku tajně převezených deviz a zlata (někteří dokonce darovali své snubní prstýnky), aby mohl nakoupit uhlí. Uhlí koupil, ale snubní prstýnky nám byly vráceny. Po dobu kotvení jsme měli dovoleno se koupat v přístavu, ale na pevninu jsme nesměli. Brzo jsme přístav opustili a pluli směrem k východu. Další den jsme spatřili na obzoru pevninu. Byl to Libanon.

Kapitán vedl loď podél břehů, které byly vidět. Zřejmě hledal místo, kde bychom mohli tajně přistát. Poznal jsem vbrzku horu Karmel, na které se rozprostírá město Haifa. Z haifského přístavu se k nám blížila motorová loď. Byla to námořní policie. Na naši loď přijel anglický důstojník. Odstrčil z kapitánského můstku našeho kapitána a řídil loď sám do haifského přístavu. Toto všechno se odehrávalo za napjatého ticha nás všech. Přímo do přístavu jsme se nedostali. Zakotvili jsme před ním. Náš kapitán byl zajat a odveden za pokus o nedovolené přistání. Kolem lodi neustále kroužil policejní člun. Toto trvalo asi dva dny.

Asi jeden kilometr od nás stála zakotvená francouzská loď Patria, která převážela z Austrálie vojsko do Palestiny. Byla to obrovská loď. Bylo nám oznámeno, že na tuto loď budeme převezeni. Patria měla plout zpět do Austrálie a nám bylo jasné, že na této cestě budeme někam deportováni. Na Patrii byly všechny naše věci dezinfikovány a my se ihned museli vykoupat v teplé vodě. My, kteří jsme se přihlásili do armády, jsme se museli přihlásit znovu. Pak jsme se mohli volně pohybovat po lodi. Měl jsem dojem, že zde zabloudím.

Přihlášení k armádě, mezi kterými jsem byl i já, dostali vyhrazený bunkr na přední palubě lodi. Tento prostor jsme upravili jako vojenskou světnici. Byl zaveden vojenský výcvik. Každý den jsme vztyčovali československou vlajku za zpěvu naší hymny - Když nás půjdou milióny. Do přístavu připlula též loď Pacifik. Lidé z této lodi byli rovněž naloděni na Patrii. Nyní se čekalo jen na Atlantik (Pacifik doplul také bez stožáru, což bylo znamení, že také neměli dostatek paliva). Každý den k nám jezdil člun s potravinami a bylo zřejmé, že my a tamější obyvatelé jsme navázali tajné spojení.

Konečně se objevil Atlantik a my dostali z přístavu zprávu, abychom zahájili hladovou stávku proti deportaci a že toho samého dne budou stávkovat i obyvatelé Haify. Dostali jsme čas na uváženou.

Náš cíl ale nebyla stávka, nýbrž dostat se do armády. Naše vojenská mise byla v Jeruzalémě uvědoměna, a tak se přímo na loď dostavil československý důstojník a zdravil nás jako první československou rotu a řekl, že budeme zařazeni do československé zahraniční armády. Radovali jsme se a uspořádali večerní oslavu. Při oslavách začaly najednou, jakoby z nebe, na loď padat letáky. Kolega jeden zdvihl. Bylo na něm napsáno: Pozor, otevřete oči, jste v nebezpečí. Uvažovali jsme o tom. Týkalo se to asi deportace, ale ta by nám už nevadila. Brzy jsme zjistili, že toto varování bylo myšleno velice vážně. Druhý den jsme dostali příkaz, abychom se zdržovali na horní palubě. Většina uposlechla, protože nám bylo řečeno, že podpalubí se bude čistit. Pozorovali jsme, jak na naši loď převážejí pasažéry z Atlantiku, když tu se ozval tlumený zvuk, jako by narazil člun na loď. Ve skutečnosti to byl výbuch uvnitř Patrie v části pod hladinou, který prorazil otvor v přední části lodě o rozměru asi čtyři čtvereční metry, pod vodou. Ihned po výbuchu skočilo několik mužů do moře a plavalo směrem ke břehu. Tito muži asi věděli, oč jde. Policie nás chtěla nahnat do podpalubí, ale ze strojovny vyběhli muži a šíleným tryskem se vrhli do vody. Policie také ihned zmizela. Loď se velice rychle pokládala na bok.

Dne 25. 11. 1940 se během sedmi minut stalo toto:
V té chvíli jsem byl sám u vchodu do podpalubí a vzpomněl jsem si na příhodu z Travenova románu Loď mrtvých, kde se popisuje příhoda námořníka, který ztratil všechny doklady a nemohl prokázat svou totožnost a tím měl ztracený život. Já měl doklady v bunkru, v místnosti téměř u dna lodi. Měl jsem podezření, že se loď potápí, a chtěl jsem stůj co stůj doklady dostat. Utíkal jsem po schodech, strčil doklady do kombinézy. Loď se stále víc nakláněla na bok a najednou se začaly sunout a přepadávat stoly a židle v bunkru. Elektrická světla zhasla. Poznal jsem, že je zle. Schody, po kterých jsem přišel, se daly těžko použít, byly nakloněny. Z bunkru vedl železný žebřík na horní mezipalubu a na mříž, kterou byl bunkr od ní oddělen. Od této mříže vedly schody na palubu. Na nich se držela většina žen. Z mezipalubí na palubu byla výška asi čtyři metry. Nikdo však už nemohl nahoru, protože schody byly kolmo nakloněny. Lidé se drželi zábradlí. Ti nahoře nemohli dál a tlačili na ty dole. Začala panika, křik, pláč. Stál jsem u mříže a přemýšlel, co udělám. Věděl jsem, že propadnu-li panice, jsem ztracen. Napadlo mě, že na druhé straně jsou záchody. Snad bych tam mohl skočit do vody. Když jsem otevřel okno, zjistil jsem, že jsem širší než otvor a že se ven nedostanu. Ve vedlejším okénku byla zapresovaná osoba tak, že nemohla ani ven, ani dovnitř. S hrůzou jsem si všiml, že okna, jindy asi 15 m nad hladinou, jsou těsně nad vodou. S námahou jsem po čtyřech šplhal zpět doprostřed paluby. Musel jsem se přidržovat sloupů a když jsem se podíval zpět k záchodkům, viděl jsem, jak se okny proudem valí voda.

Lidé, kteří stáli na dolejších schodech, nevydrželi tlak lidí nad sebou a hromadně padali na sebe do lodi. Ještě jsem viděl, jak se některé ženy držely za hrudník. Měly asi zlomená žebra. Nářek byl přehlušen hukotem vody. Vtom mi někdo skočil na ramena. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem jen nohy kolegy, jak šplhá po sloupu, u kterého jsem stál. Byl to pro mne spásný nápad. Vyskočil jsem a šplhal nahoru. Když jsem se chtěl vytáhnout na palubu, chytila mě starší žena za nohy a chtěla, abych ji vytáhl. Síla mě již opouštěla, a proto jsem na ni křikl, aby mě pustila, že jí pak pomohu. Vylezl jsem na palubu, chtěl jsem se postavit, ale vtom mi podklouzly nohy a já sjel po šikmé ploše paluby do moře. Loď byla již tak nakloněná, že hladina sahala přes zábradlí paluby. Přišlo mi na mysl, že potopení lodi způsobí vodní vír, který by mě mohl stáhnout pod vodu, a proto jsem se snažil co nejrychleji plavat od lodi směrem k molu. Plavání mi však dělalo velké potíže. Dělal jsem prudká tempa, a sotva jsem se hnul z místa. Divil jsem se, protože plavat jsem uměl, a zvlášť v moři se plave snadno. Při tom rozčilení jsem si totiž neuvědomil, že mám na nohou těžké boty. Zachránilo mě, že jsem se dostal dál od lodi, protože ostatní lidé byli potlučeni od padajících předmětů. O spuštění záchranných člunů nemohlo být ani řeči, protože loď se velice rychle potopila. Lodě a čluny, které byly poblíž, ihned přispěchaly na pomoc.

Doplaval jsem k molu, chytil jsem se nejbližšího balvanu, u kterého jsem zůstal viset. Trvalo nějakou dobu, než jsem se vzpamatoval, abych mohl po čtyřech vylézt na molo. Tam jsem si lehl. Po chvilce jsem se pokusil vstát. Pohyboval jsem se velice pomalu a třásly se mi nohy. Na vzdáleném břehu jsem pozoroval lidi, auta a palmy. V té chvíli jsem si připadal jako znovuzrozený.

Má první myšlenka byla: Žiješ! Nic víc už ztratit nemůžeš. Můžeš teď jen získat. Loď se zcela nepotopila. Asi dvě třetiny byly pod vodou. Na zbylé třetině se zachránilo nejvíce lidí. Z dvou tisíc lidí se jich utopilo asi dvě stě. My, kteří jsme přežili, jsme byli odvezeni do skladiště v přístavu, kde nás shromáždili. Pak přijely autobusy a odvezly nás do tábora Athlith vzdáleného asi pět až šest kilometrů. Byl to prostor asi 200 x 200 m s dřevěnými domy, obehnaný dvěma řadami drátěného plotu. Po útrapách na moři nám to zde připadalo jako na rekreaci. Byli jsme hlídáni anglickými vojáky (dřívější palestinskou policií), kteří se k nám chovali velice přátelsky. V táboře jsme prý byli proto, že se u některých objevily známky tyfu, žloutenky a malárie, což se též potvrdilo.

Já, jako mnoho ostatních, kteří byli v armádě, jsem dostal zvláštní ubytování. Druhý den se začal život v táboře organizovat. Měli jsme zde pro sebe i nemocnici. Dozvěděli jsme se, že již před námi některé lodě před břehem tehdejší Palestiny ztroskotaly tím, že najely na břeh nebo shořely, a že lidé se tak dostali jako ztroskotanci na břeh. Také jsme se dozvěděli, že existuje námořní zákon, podle kterého musí být ztroskotanci přijati do země, na které se zachrání. Byl to určitě důvod, proč i naše loď se musela potopit: abychom nemohli být deportováni.

V našem táboře byl postavený stan pro věci, které se ještě dodatečně vytáhly z potopené lodi. Za několik dnů přišlo pár mužů, kteří zjišťovali totožnost utopených. Při této příležitosti se odehrávaly dramatické scény. Mezi mrtvými byl také lékař s rodinou, který si nechal vyložit - zřejmě z karet - budoucnost. Bylo mu předpovězeno neštěstí, smrt. Tuto předpověď bral jako osudovou. Neměl sebemenší snahu zachránit sebe nebo svou rodinu.

Po devíti měsících jsme byli vyrozuměni, že do armády již vbrzku půjdeme. V té době se už československá armáda dostala k menším válečným akcím.

Tábor Athlith

Přibližně po devíti měsících jsme dostali my, kteří jsme byli v armádě, vyzvání, abychom řekli veškeré údaje, které se přihodily při okupaci Československa, tajné službě anglické, která se nás na to bude v příštích dnech ptát. Náš vedoucí nám vysvětlil, že veškerá tajemství pro Německo důležitá máme uvést, jestliže je někdo zná.

V příštích dnech po několik dní přijížděla osobní auta, která nás postupně odvážela do jedné vily v Haifě, kde bylo sídlo tajné služby. Když jsem přišel na řadu, byl v osobním voze vedle řidiče můj kolega a já seděl vedle druhého zaměstnance tajné služby na zadním sedadle. Při cestě do Haify jsme se volně bavili a on mi řekl otevřeně, že byl léta zaměstnaný v Praze a že Československo zná, že učil na škole angličtinu.

Ve vile jsem se dostal do kanceláře, kde jsem byl tázán na události zažité v Československu. Ptali se mě, kde jsem naposledy pracoval, a dostal jsem tužku a papír, abych načrtl místo továrny. Poslední mé pracoviště bylo v továrně na plnicí pera v Jindřišské ulici v Praze a zaměstnanec tajné služby mi přímo řekl, že v tomto místě žádné větší továrny nejsou, což byla pravda.

Když jsem se zmínil, že jsem předtím pracoval v Kolbence, otočil se a vytáhl z regálu mapu Prahy. Položil ji přede mě a vyzval mě, abych mu továrnu ukázal. Než jsem se v mapě stačil zorientovat, ukázal mi místo sám se slovy: Nenamáhejte se, tady to je. Ke konci se mě ptal, jestli znám závody Sigma - benzínové rafinérie. O tom jsem nic nevěděl a on mi řekl, že v současné době staví v lesích u Pardubic velké benzínové nádrže.

Tak jsem poznal, že anglická tajná služba je o situaci v Československu lépe informována nežli já sám.

Odboj

O několik dní později byla naše vojenská skupina propuštěna z tábora a dostali jsme rozkaz jet do Sýrie, kde byla umístěna naše československá jednotka pod vedením pozdějšího generála Klapálka. Já sám jsem byl přidělen jako řidič do čtvrté roty. Po krátkém zdržení v Sýrii jsme dostali náhle rozkaz odevzdat veškerá naše vozidla a byli jsme přemístěni přes tehdejší Palestinu. Přes Suezský průplav do Egypta, na okraj města Alexandrie.

Odtamtud jsme byli 21. října 1941 v 5 hodin ráno dopraveni do přístavu a rozmístěni na dva torpédoborce. Ještě v ranních hodinách s námi vyrazily v plné rychlosti za doprovodu jedné válečné lodě na moře a my se dozvěděli, že máme přistát v obklíčeném přístavu Tobruk v Libyi. Tato plavba byla jednou z nejhorších v mém životě. Bouřlivá vichřice rozvířila vlny tak vysoké, že přelévaly palubu a my chvílemi v té vodě leželi, přímo zavaleni vlnami.

Na palubě jsme byli rozmístěni jako výsadkáři, v podpalubí pro nás nebylo místo. Lodě stále měnily směr - kličkovaly, aby nemohly být zasaženy torpédem, které nezpozorovaná ponorka mohla odpálit. Mimoto jsme měli častý letecký poplach. Tentokrát jsme měli všichni mořskou nemoc. Za těchto okolností jsme se šťastně dostali až k tobruckému přístavu. Museli jsme před ním ale hodinu kroužit po moři, protože německá letadla, která zpozorovala, že jsme proklouzli, nás chtěla bombardovat.

Na pevnině nás očekávalo australské vojsko s nákladními vozy, do kterých jsme ihned nastoupili a ještě v noci jsme byli odvezeni na velkou pískovou planinu v poušti. Udivilo nás to, protože jsme věděli, že tato oblast je obklíčena. Bylo nám však sděleno, že fronta je kolem Tobruku v okruhu 10 km. Na určeném místě jsme vyskočili z vozu a dostali příkaz, abychom po skupinách naskákali do granátových trychtýřů, ve kterých přespíme. Probudil jsem se, když na mne ráno pálilo slunce. Již za denního světla začala hned ráno dělostřelecká přestřelka. Byli jsme rozděleni po skupinách a každá skupina dostala za úkol, aby v přikázaných bunkrech vystřídala australské vojáky, kteří tam byli již delší dobu. Od nás na západ byla umístěna polská vojenská jednotka, se kterou jsme ihned navázali přátelské spojení.

Když nepřítel zpozoroval, že australští vojáci byli vyměněni, začal podnikat ihned průzkumy a útoky proti nám. Ale i my jsme nepřítele napadali a útočili jsme, zvláště v noci. Poušť byla nejenom písečná, ale i kamenitá a směrem k moři protažená hlubokými údolími vádí, která byla zimními dešti postupně prohlubována směrem k moři. Při prvním takovém nočním lijáku se přerušilo telefonní spojení a hlídka, která šla poruchu hledat a opravit, se při návalu vody (v poušti!) utopila. Průtrže mračen byly tak silné, že nám voda odnášela zbraně, munici a lidi.

Proti nepříteli nás kromě ostnatého plotu chránila rozsáhlá minová pole, která byla několikrát mezi námi položena. Protože se ztratily plány minových polí, bylo velmi nebezpečné postupně v noci miny, najít a označit je, abychom měli bezpečnou cestu na noční průzkumy a přepady. Často se přihodilo, že při nočním zásobování předních pásem se musela auta zastavit, protože zpozorovala, že mají před koly miny a musela čekat na svítání, aby se mohla z minového pole uvolnit. V prvých dnech se stalo, že nám dvě auta najela přímo na miny. Auta byla úplně zničená a vojáci v nich mrtví. Téměř denně na nás útočila německá letadla. Vlastní letadla jsme v obklíčení neměli a z Egypta k nám bylo příliš daleko.

Abychom byli lépe chráněni, často jsme klamali nepřítele tím, že jsme postavili na některý z kopců klamné pozorovací a dělostřelecké postavení. Za šera se tam dostavilo dělostřelectvo, vypálilo rychle salvy a ihned z tohoto místa odjelo. Pak se prázdné benzínové sudy zapřáhly za vozy a vlekly po zemi a tím jsme napodobili tankový rachot. Angličané i uvnitř obklíčení postavili falešná protiletadlová děla tak, že při náletech nemohli letci posoudit, jaká děla opravdu střílela a jaká byla jen klamná.

Ke konci roku 1941 se k nám blížil osvobozenecký útok, který nás měl zbavit obklíčení. 10. prosince 1941 byl opravdu kruh, který nás obkličoval, prolomen a my byli osvobozeni. Mimo druhou rotu jsme všichni zůstali na místě. Druhá rota však byla pověřena ochranou velitelství a postupovala dál až za Benghází.

Fašistické velení se nechtělo s porážkou smířit. Generál Rommel začal protiútokem získávat ztracené území zpět. V prvních měsících (v únoru) roku 1942 jsme byli vyměněni a jeli jsme zpět do Haify v tehdejší Palestině.

Krátce na to Němci pod velením generála Rommela postupovali tak rychle, že zabrali nejenom Tobruk, který jsme hájili, ale dostali se až do El Alameinu blízko města Alexandrie. V Haifě jsme byli přeškoleni na lehké protiletadlové dělostřelce, a když začala britská ofenzíva proti Rommelovi a ten musel ustoupit, přemístili jsme se opět - tentokrát jako protiletadloví dělostřelci - do tobruckého přístavu, který jsme chránili proti německým náletům. V té době se na alžírském pobřeží vylodilo velmi nečekaně americké vojsko a protože i v Sovětském svazu se dostala hitlerovská armáda pádem Stalingradu do svízelné situace, přestaly postupně i útoky a nálety v Africe. Hitlerovská armáda i Italové se stáhli na evropskou půdu, a postupně byla Afrika osvobozena a prohlášena za mírové území.

Dozvěděli jsme se, že budeme vyměněni, a protože pro nás bylo nejbližší území, kde se válčilo, v Sovětském svazu, dohadovali jsme se, že budeme staženi tam. Mysleli jsme, že doplníme náš 1. československý armádní sbor, který se tam již delší dobu nacházel. Naše vláda v Londýně se ale rozhodla jinak. Vystřídali nás Angličané a my byli odvezeni znovu do Egypta. Každý dostal dovolenou, kterou mohl strávit, kde chtěl. Potom byl celý náš sbor stažen k Rudému moři na druhém konci Suezského průplavu. Tam byl obrovský přepravní parník, silně ozbrojený. Jmenoval se Mauretania. Byl to největší parník, který jsem kdy viděl. Tímto parníkem jsme pluli téměř dva měsíce. Obepluli jsme Madagaskar, celou Afriku a nakonec přistáli v přístavu Liverpool. Za celou tu dobu jsme směli pouze jedenkrát vystoupit v Kapském městě, kde jsme se tři dny zdrželi. Po vylodění v Liverpoolu - rok 1943 - a vlakové cestě do Colchesteru, jsme byli rozmístěni do zámeckého areálu u Colchesteru - zámek Wivenhall (tento areál nám propůjčil jakýsi lord) a postupně zařazeni mezi československé vojsko, které se nacházelo přímo na anglickém území. Opět jsme byli přecvičeni, tentokrát na pancéřovou jednotku, v osadě Braxworth u Northamptonu. Při invazi západních Spojenců do Francie (rok 1944) jsme dostali bojový úkol vyměnit skotské vojsko, které drželo v Dunkerque v obklíčení silnou německou jednotku. V té době hitlerovská armáda stále ještě myslela, že válku vyhraje, ačkoliv na všech frontách neustále musela ustupovat. Němci věřili, že jejich nové zázračné zbraně je povedou ke konečnému vítězství. Začala jejich ofenzíva v Ardenách, která však po počátečních úspěších později ztroskotala. Také na našem úseku dělali Němci téměř každou noc výpady. Velmi rychle však ztráceli obsazené území a válečné dění se přesunovalo na jejich vlastní území. Naše velení žádalo generála Eisenhowera, aby nás vyměnil a nasadil na osvobozovací boje do Československa. Eisenhower nám to zamítl s odůvodněním, že jsme v místě nynějších bojů stejně užiteční, jako kdybychom přímo bojovali za naše osvobození. V té době jsem si jako radioamatér postavil sám dvoulampový přijímač a každý večer, pokud mi čas dovolil, poslouchal zprávy jak z domova, tak i německé. Z toho, že se kruh německých stanic denně neustále zužoval, jsem poznal, jak je německé území dobýváno. Jedno z posledních německých vysílání (pravděpodobně z Mnichova) - v českém překladu - znělo takto: ... co máme dělat teď, když naši nepřátelé nás postupně zaberou? - Dám vám radu: uchylte se co možná nejvíce k podzemní činnosti, poškozujte nepřítele, jak jen můžete, a vyčkejte okamžiku, kdy se dostanou do nepřátelství Američané s Ruskem, protože podle rozdílné ideologie tento moment jednou musí přijít. Pak přijde i náš okamžik. Dále se pak vysílač odmlčel. Několik dnů později jsem zachytil i já volání Prahy o pomoc. Bohužel museli jsme zůstat na frontě, všichni jsme neustále čekali na výměnu. Byli jsme velmi rozrušení. Teprve po Pražském povstání se vzdali tamější Němci a konečně jsme mohli odjet do naší vlasti.

Postupně jsme se dostali přes Rozvadov do Plzně. Mezi Rozvadovem a Stříbrem jsme projeli osadou Bor. Všude byly stopy po bojích nacistů proti Američanům, při kterých nacisté museli ustoupit. Pamatuji si, jak těsně u silnice stál seník, na kterém byl daleko viditelný nápis: Ahead slaves of Moskow! (Kupředu, otroci Moskvy!). Zřejmě to bylo pro Američany pobuřující vyzvání, a pro mne bylo dokladem, že nacisté se přesně řídili podle svých rozhlasových pokynů, aby poškodili bojové přátelství mezi SSSR a USA.

V Československu bylo již po válce. To se psal rok 1945.

zdroj: www.holocaust.cz